Myslivecká společnost v Dašicích

Vznik Myslivecké společnosti v Dašicích je dán ustavující schůzí ze dne 15. ledna 1951. Okresní národní výbor v Ho1icích schválil 14. února 1951 seznam patnácti členů tehdejší společnosti.

Tehdejší myslivecká společnost užívala 960 ha honebních ploch s ročním pachtovným 4.400,- Kčs. V roce 1951 bylo uloveno 198 zajíců, 549 koroptví, kmenový stav bažantů nebyl vykazován. V polovině 70. 1et došlo ke sloučení MS Dašice a MS Lány u Dašic. V té době mělo MS Lány u Dašic zakoupenou a upravenou mysliveckou chatu v Malolánském. Další úpravy se prováděly již za sloučených sdružení. Veškerá schůzovní činnost, zahájení i ukončení honů se koná v této myslivecké chatě. Pouze poslední leč, po hlavním honu, bývá v Kolodějích v hostinci "U Pařízků".

Myslivecké sdružení Dašice má vybudovaný dostatečný počet krmících zařízení pro zvěř. Krmiva pro zvěř byla dříve zajišťována zemědělským družstvem, nyní jej zajišťuje firma Kvarta, s. r. o. , Lány u Dašic a jiní dodavatelé. Po novele zákona o myslivosti v roce 1992, pronajalo MS Dašice honitbu o výměře 1578 ha honební plochy od honebního společenstva Loučná Lány u Dašic na deset roků. V současné době provozuje myslivost 23 členů. Poslední volby sedmičlenného výboru proběhly v roce 1998. Rozhodnutím Okresního úřadu v Pardubicích ze dne 7. dubna 1993 je honitba zařazena do jakostních tříd s následujícími jarními kmenovými stavy: srnčí zvěř 34 ks, zaječí zvěř 397 ks, bažanti 374 ks. Mimo roku 1996, kdy byl vzhledem k nepříznivým klimatickým podmínkám nižší stav drobné zvěře, se dařilo plnit plánovaný odlov od roku 1992 jako jednomu z mála mysliveckých sdružení v okrese. Od roku 1976 bylo uloveno 116 lišek.

-----

Myslivci vzpomínají s úsměvem:
Myslivecká latina je pověstná. Některé historky se však skutečně staly, tak i tato. Při přestávkách mezi jednotlivými koly honu střelci odpočívají, doplňují kalorie nebo debatují, případně se i sázejí. Občas tedy může padnout i takováto věta: „Vsaď se, že se trefím i do toho tvýho klobouku!“ Po úspěšném zásahu pak postižený majitel trefeného terče v něm najde jen několik malých otvorů po brokách a celkem nic se neděje. Klobouk může ještě léta sloužit dál. V MS Dašice byli však i myslivci - důstojníci místní posádky. Ti zajistí potřebné technické vybavení a zbývá už jen vybrat oběť. A už vidí, jaký ten J. K. má krásný klobouk. „Vsaď se, že ten klobouk trefím i na vzdálenost až k támhletomu stromu!“ - „To nemůžeš trefit, vždyť ty tam sotva vidíš.“ Dobrovolník tedy odkrokuje s kloboukem potřebnou vzdálenost, položí jej na určené místo a podezřele rychle se odtud vzdaluje. Nikdo z přítomných si nevšimne, že pod klobouk ještě něco ukryl. Prásk! Byla to sice rána trochu jiná než obvykle bývá z brokovnice, ale postiženému všechno došlo až ve chvíli, kdy měl v ruce nepoužitelné trosky, které kdysi bývaly jeho zeleným mysliveckým kloboukem, a na zemi se válel ještě čmoudící dělobuch. Ovšem, že se to všechno potom muselo náležitě probrat a „vyrovnat“ při poslední leči v místní hospodě.

(Dašice - Historie města II, vydal MěÚ Dašice, 2002)