Ochotnické divadlo

Počátky ochotnických představení v Dašicích spadají do třicátých let devatenáctého století. Avšak i ve starších dobách se zde hrávaly pašijové hry (zdejší občan Tomáš Tobiáš při takových hrách představoval vždy Ježíše, od čehož se mu až do smrti přezdívalo „Ježíšek“). Prováděly se i jiné náboženské hry, jako Život a umučení Jana Nepomuckého a podobně. Ochotnická představení začínala, když „Kroužek ochotníků duchem vlasteneckým prodchnutý sestoupil se v divadelní družstvo. Ředitelem jejich byl pan Vinař - literát.“ Nejprve se hrálo v soukromém domě a později se odstěhovali do hostince na náměstí v čp. 19 (U zeleného stromu).

První hrou v Dašicích byli pravděpodobně Loupežníci na Chlumu od Jana Nepomuka Štěpánka. Traduje se, že v Pardubicích v archivu se roku 1896 zjistilo, že existuje žádost o provozování této hry z roku 1835, což byl na okrese nejstarší dochovaný doklad o činnosti ochotníků. Je opravdu zajímavé, proč se v Dašicích začalo s divadlem tak brzo. V té době a na tak malém místě je to neobvyklé. Žil ještě Tyl a Mácha a česká představení vznikala většinou ve větších městech, kde měli zázemí ve školách, profesorech a studentech.

Dašický ochotnický spolek se několikrát rozpadl a opět se obnovoval, až do roku 1882. Do té doby bylo sehráno 59 představení, namátkou některé tituly: Čech a Němec, Fridolín Jana Nepomuka Štěpánka, Klicperův Divotvorný klobouk, Žižkův meč, Hra na mostě, Prodaná láska Jana Nerudy, Tylova Paličova dcera a Tvrdohlavá žena. Kříž u potoka a oblíbený Mlynář a jeho dítě od Raupacha. V roce 1882 se spojuje místní čtenářský spolek Hálek s ochotníky a do roku 1884 sehrají jedenáct představení.

V roce 1884 je založen již samostatný Spolek divadelních ochotníků. Jsou ihned zadány Stanovy a zřízena ochotnická kapela. 20. dubna 1884 byla svolána první řádná valná hromada, na které byl ustanoven výbor. Prvním ředitelem se stal Antonín Hynšt. Spolek pořádá představení, plesy, sleduje i humanitní účely, hraje se ve prospěch Matice školské, pro chudou školní mládež a pro Měšťanskou školu. Spolek v Dašicích spolupůsobil při všech konaných slavnostech a měl v průměru kolem 60 členů.

Do Dašic zajížděly i kočující divadelní společnosti. První zmínka je z roku 1857, kdy zde hrála společnost Václava Šmída. V roce 1895 navštívila Dašice společnost pana Červíčka, ze které pochází rodinná dynastie Hrušínských. Ve dvacátých letech 20. století tu hrála s úspěchem i společnost Jiřího Plachého, později slavného herce Národního divadla.

V roce 1891 byl postaven divadelní sál. V zápisech se uvádí, že se do něj vešlo až 600 lidí. V tom roce se zakoupila i divadelní opona malovaná malířem Holzrem z Národního divadla v Praze. Skoro zázrakem se zachovala část dokladů o účetnictví z doby mezi lety 1893-1906. Jde o doklady serióznosti a poctivosti tehdejších ochotníků, příjmy i vydání jsou pečlivě evidovány, účty kontrolovány. Při jejich prohlížení se ocitáme v časech nám již vzdálených. Jednou z největších výloh bývají výdaje za „kavkazské petroleum“ a svíčky, úhrady pro kočího za oves a seno. Víme díky těmto účtům, že celou dobu 1 litr piva stál 12 krejcarů. Hudebníci vypili třeba za představení 7 a půl litru piva, hasiči 4 litry. Petrolej a svíčky ke svícení stávaly víc než uhlí a dříví, potřebné k vytopení sálu. Je skoro s podivem, že divadlo v Dašicích nevyhořelo. Na jevišti se někdy i hodovalo, víme-li, že za víno, pivo, limonádu, maso a „syfon“ se zaplatilo 2 zlaté a 11 krejcarů. Roztomilý je i účet z 25. června 1896 ke Slavnostnímu večeru. Od příjmu 48,10 zlatých je odečten 1 desetník jako falešný. Ochotníky v tehdejší době nám přiblíží i zápis účtu z 20. února 1898, kde je napsáno: „vibráno u kasi“. Musíme si uvědomit, že v Dašicích se chodí do páté třídy až od roku 1895. A tak se nedivme pravopisné chybě, ale naopak projevme obdiv tomu, jaký tito lidé měli zájem o práci na poli kultury. Je zachováno i poděkování od ředitele školy za příjem 18 zlatých 91 krejcarů z výtěžku zábavného večera, pořádaného ve prospěch školy. Texty her se v tehdejší době většinou opisovaly a jsou zachovány jak tyto opisy tak i účty za tuto práci. Úprava písemností je velmi různorodá, od krasopisu až po těžko čitelné poznámky.

Do roku 1900 bylo sehráno celkem 106 představení, což je v průměru více než pět ročně. Namátkou citujme tituly: Štolbovo Vodní družstvo, Loupežníci Friedricha Schillera, Šamberkovo Jedenácté přikázání, Stroupežnického Paní mincmistrová, Václav Hrobčický z Hrobčic, Naši furianti, Jiráskova Vojnarka, Vrchlického Noc na Karlštejně. Od roku 1901 do roku 1918 se odehrálo 88 představení. Opět je to značný počet premiér ročně, protože v letech 1914-1918 je válka a v dašickém divadelním sále je nějaký čas vojenský lazaret.

Od roku 1906 je předsedou spolku MUDr. Leopold Liebich, který se aktivně zúčastňuje i jako režisér. Opět vyjmenujme některé tituly: Charleyova teta od Brandona, Tylovo Jiříkovo vidění, Preissové Gazdina roba, Kvapilova Oblaka, Jiráskova Samota, Kolébka a Otec. Od roku 1919 do roku 1921 bylo sehráno 24 představení, což je průměr osm ročně. Připomenout si zaslouží Maryša bratří Mrštíků, Dykův Ondřej a drak, Kolárův Pražský žid. Z období let 1922-1923 se bohužel nezachovala evidence, od roku 1924 do roku 1938 bylo sehráno 107 představení. Ve třicátých letech vzniká pro ochotníky velká konkurence, a to filmová představení ve stejném sále, a proto ochotníci potřebují pro svá představení předem dohodnuté termíny.

V roce 1931 začínají v Hronově přehlídky ochotnického divadla zvané Jiráskův Hronov. Prvním představením je Jiráskova hra Otec, kterou hráli ochotníci z Pardubic v režii JUDr. K. Krpaty. Pro roli Bobše si režisér zvolil svého přítele MUDr. Karla Košťála z Dašic. Hra začíná jeho slovy: „To mně tu kytičku?“, a tak tedy vůbec první slova na Jiráskových Hronovech pronesl herec z Dašic!

V těchto letech začíná MUDr. Košťál v Dašicích hrát i režírovat a za pomoci pana učitele Zdeňka Šafáře se zkvalitňuje repertoár a lepší se i úroveň odehraných představení. V té době nebylo výjimkou, že se některá představení zkoušela třeba jen 14 dní. MUDr. Košťál pomáhá i ostatním režisérům při jejich práci, za což mu prakticky všichni děkují na schůzích po představení, jak je dochováno v zápisech. Režírovali pánové Josef Rychlík, Rudolf Mareš, Václav Půlpán a dokonce se uplatnily i ženy režisérky: Marie Novotná a mladá studentka Jiřina Toucová.

V roce 1934 byla instalována nová opona od místního malíře Jaroslava Borovce s motivem Kunětické hory.

Dašičtí zajíždějí do Hronova na festivaly jako diváci i jako účastníci kurzů. V roce 1938 hrají ochotníci pardubického okresu představení Stroupežnického Našich furiantů. V něm v hlavních rolích vystupuje šest účinkujících z Dašic: pan Šafář v roli Buška, paní Opočenská v roli Dubské, Habršperka hrál MUDr. Košťál, Bláhu pan Hercig, dědečka pan Půlpán. A to ještě představitelé Václava a hospodského Marka, pánové Hepner a Novotný se představení v Hronové nemohli zúčastnit. Hudebníci z Dašic pod vedením Františka Štědroně vytvořili kapelu, která v představení hrála. Celostátního představení Jiráskova Pana Johanese se pak ještě účastnil Zdeněk Šafář jako herec.

Opět uveďme namátkově některé tituly: Molierův Zdravý nemocný, Scheinpflugové Okénko, Langrova Jízdní hlídka, Jiráskova Lucerna a Emigrant, Koptova Revoluce, Nušičova Paní ministrová, Štechovo Třetí zvonění.

Od roku 1939 do roku 1944 bylo sehráno 35 představení, hry se začínají pro zvětšující se zájem diváků pravidelně hrát nejméně dvakrát. Hrává se ve význačných termínech - v březnu, jako připomínka narozenin T. G. Masaryka, i okolo 28. října. V květnu roku 1944, v den narozenin Dr. Ed. Beneše se koná koncert. Tyto akce připomínáme jako zvláštnost v době okupace. Na jedné schůzi je v zápise uvedeno, že „povstáním bylo vzpomenuto mrtvých členů spolku a             „ a do ponechané mezery bylo po válce doplněno „mrtvých studentů v Praze“

Po předcházejících zkušenostech s účastí jednotlivců v Hronově se pan Šafář snaží i o účast spolku jako celku. Podařilo se mu však přesvědčit výbor až dva dny před uzávěrkou přihlášek, ta je odeslána 29. prosince 1939. Režie se ujal MUDr. Košťál a vybrána byla hra Karla Horkého Bejvávalo, aneb Loupežníci na Chlumu. Je to úsměvná vzpomínka na začátky dašického ochotnického divadla, vždyť i zde právě hrou Loupežníky na Chlumu začínají ochotnická představení. Herci se pečlivě připravovali, absolvovali neuvěřitelných více než padesát zkoušek a opravdu se kvalifikovali. Desátý festival Jiráskova Hronova dokonce zahajovali a pro velký zájem se muselo hrát dvakrát. Umístili se na třetím místě za SDO Pardubice a SDO Pelhřimov. O tomto představení je zachován bohatý materiál z tehdejšího tisku.

Pro ilustraci některé další tituly z té doby: Tylova Fidlovačka, Šamberkova Palackého třída 27 (na tu už musel být plakát tištěn i v němčině) i jeho J. K. Tyl. V roce 1940 rezignuje pro nemoc na funkci předsedy MUDr. Liebich a novým předsedou se stává Antonín Opočenský. V roce 1941 v celostátním provedení Jiráskovy Vojnarky opět vystoupil MUDr. Košťál v roli Drtiny.

Od roku 1945 do roku 1949 bylo sehráno 40 představení. Započalo se v listopadu 1945 Wernerovým Červeným mlýnem, s nímž se soubor umístil na prvním místě v okrskové soutěži, ale protože byl autor na čtyři roky zakázán, nepostoupili dašičtí dále. Podruhé se ochotníci kvalifikují na Hronov v roce 1947 se hrou polského dramatika Przybyszevského Pro štěstí, opět v režii MUDr. Košťála a s výpravou ing. arch. Lhoty. Hra v té době neodpovídala dobovým nárokům na angažovanost repertoáru a představení nebylo hodnoceno příznivě. Zvlášť ostře hru kritizoval pozdější rektor FAMU A. M. Brousil. Z této doby je zajímavá i spolupráce s dašickou vojenskou posádkou. V roce 1946 vzniká literární pásmo, jehož vrcholem je sborová recitace básně Jobova noc od Františka Hrubína. Pásmo se dočkalo i uvedení v pardubickém divadle a pak bylo reprodukováno i ve vysílání rozhlasu z Pardubic. O uvedení se zasloužil vojín absolvent Jelínek. Další spolupráce je z března roku 1947, kdy vojáci sehráli představení Stodolovy hry Marína Havranová. Titulní roli vytvořila členka dašického souboru Lída Morávková. V hlavní mužské roli vystoupil a režii měl Pavol Rimský, profesionální herec.

V roce 1948 se s hrou Zvon z Ungeltu ochotníci zúčastnili předkola pro Jiráskův Hronov v Semilech, ale nepostoupili. Z dalších titulů zaslouží pozornost Hilbertova Česká komedie, Jiráskova M. D. Rettigová, Stroupežnického Zvíkovský rarášek a Čapkův Loupežník. Je dobré vzpomenout, že v souboru hráli nejen lidé z Dašic, ale i z blízkého okolí. Z Prachovic režisér Hrdý, z Kostěnic paní Koutecká a Morávková, z Pardubic léta dojížděl osvětlovač pan Borovec, příbuzný pana Mareše, z Koloděj pan Blažek a z Komárova pan Půlpán, režisér a herec. Co obětavosti tato jejich spolupráce vyžadovala! Pan Zdeněk Šafář za svou dlouholetou a významnou činnost obdržel zlatý odznak Ústřední matice divadelních ochotníků českých.

V období 1949-1964 bylo provedeno 58 představení. Předsedou ochotníků se stává Jaroslav Kuchař a spolek přechází pod Osvětovou besedu. Organizují se i zájezdy do pražských divadel, do Stavovského divadla na hru Živnost paní Warrenové a do Karlína na Werichovu adaptaci Divotvorného hrnce. Později se to opakovalo a účastníci si mohli vybrat Legendu o lásce, Dalibora nebo Traviatu.

I v této době se udržuje vcelku kvalitní repertoár, nepoplatný ideologii padesátých let. Poprvé se v Dašicích hrál Shakespeare: Veselé paničky Windsorské, od Moliera Šibalství Scapinova a Chudák manžel, Tomanovo Slovanské nebe, Goldoniho Lhář, Tajovského Ženský zákon, Ostrovského Pozdní láska, Jiráskův Emigrant. O režii se dělili hlavně Jaroslav Kuchař a Jiří Opočenský. Goldoniho hru Poprask nu laguně režíruje Jiřina Opočenská, manželka Jiřího. S touto hrou se v roce 1958 postoupilo na přehlídku v Ronově nad Doubravou. V roce 1959 se s Kohoutovou hrou Sbohem smutku soutěží na přehlídce v Poličce a Jaroslav Kuchař je označen jako nejlepší mužský představitel.

V roce 1960 se hrají mimo jiné dramatizace povídek A. P. Čechova Slzy, které svět nevidí. Režisérce Opočenské při inscenaci pomáhá V. Bouška, herec z Pardubic, který později hrál dlouhá léta v Praze. Soubor postoupil z přehlídky v Poličce do soutěže v Jaroměři. V roce 1961 pomáhal Jaroslavu Kuchařovi ml. v jeho režii komedie Oscara Wilda Jak je důležité míti Filipa režisér pardubického divadla Ladislav Vymětal, pozdější dlouholetý režisér v Městských divadlech pražských i v Národním divadle.

V roce 1963 představením Vladislavovy hry Pohádka z kufru činnost dašických ochotníků končí. Kino a televize se staly příliš velkými konkurenty. Těžko se sháněli herci a také zájem diváků slábl. A právě televizní nápad s tzv. Babiččinou krabičkou inspiroval dašické k pokusu podobný typ programu napodobit. Bylo nutno zainteresovat i muzikanty vedené Františkem Štědroněm, aby se přidali. Přípravu a konferování zajišťoval František Vlček, který byl v té době zaměstnán v Dašicích. Do programu bylo zařazeno i pásmo francouzské lidové poezie. Program měl velkou a nečekanou odezvu u diváků a tak se v „Krabičkách“, pokračovalo. Konferovat začali Ivan Hořínek a Magda Provazníková, později se přidala i Stáňa Opočenská. Uváděly se i jednoduché veselé scénky, ale základem zůstávaly staré písničky. K mnohým musel pan kapelník Štědroň pro nedostatek notového materiálu psát i aranžmá. Také sestavoval bloky písniček od jednotlivých autorů. Daleko nejúspěšnější byl asi 25 minutový blok Hašlerových písniček, kterými program většinou končil. Okruh zpěváků se rozšiřoval a zájem o tento program se přenesl i do okolních míst, odkud byl soubor žádán o vystoupení. Za 15 let své existence - vystoupení trvala od roku 1964 až do roku 1979 - měla „Krabička“ asi 70 repríz.

Hrálo se ve velkých i malých sálech, dokázalo se dvakrát vyprodat představení v Kostelci nad Orlicí, vystupovalo se v Přibyslavi, Přelouči, Pardubicích, Holicích, Opatovicích, Sezemicích a jinde. V době kolem dašického posvícení soubor vystupoval v Domově důchodců v Přelouči, kam se kromě zábavy přivážely i posvícenské koláče. Ze zpěváků je nutné vzpomenout pana Muchu, Šimka, Tužila, Mlíku, Proroka, z žen paní Izerovou z Pardubic, paní Václavíkovou a Voženílkovou. O přípravu dekorací se velmi obětavě staral i dlouholetý člen pan Novotný s panem Frošem. Pan Novotný si opravdu na stará kolena i zaúčinkoval. Bylo mu kolem osmdesáti let. Za jeho dlouholetou činnost mu ochotníci mohli poděkovat při oslavě jeho devadesátých narozenin.

Jaroslav Kuchař chtěl ještě v roce 1988 literárním pásmem připomenout padesáté výročí smrti Karla Čapka, v době dopisování scénáře Ivanem Hořínkem však bohužel zemřel. Pásmo bylo provedeno Magdou Provazníkovou, Zdeňkem Tužilem a Ivanem Hořínkem již bez diváckého ohlasu. A to byl (opravdu?) konec činnosti ochotníků v Dašicích.

Je zajímavé, že za celou dobu není znám případ, že by se někdo z Dašic živil profesionálně jako herec. Několik lidí se však kolem divadla pohybovalo. Jsou to Karel Kučera a Josef Mužík, divadlu se věnoval režisér i autor jedné divadelní pohádkové hry, Dr. Václav Hepner. Pracoval léta v Divadelním oddělení Národního muzea, napsal knihu Scénická výprava na jevišti Národního divadla v letech 1883-1900. Psával i kritiky do novin. Je citován například v knize o herci Václavu Voskovi od M. Volkové a v knize I. Hutařové Národní divadlo 33 portrétů je citována jeho kritika herce Rudolfa Hrušínského. Jako archivář Národního divadla pracoval pan Veselý, který v roce 1948 vyjednal pro dašické ochotníky návštěvu v Národním divadle a jeho podrobnou prohlídku, včetně prezidentského salonku. O založení Divadla na zábradlí se zasloužil a dokonce v něm i hrál dašický rodák Jaromír Vomáčka.

Ochotníci vzpomínají s úsměvem: V ochotnickém divadle nikdy nebyla nouze o veselí. Rádi jsme vystupovali s naší „Krabičkou“. Na zájezdech jsme s ní neměli problémy, v Dašicích se však od nás očekával vždy nový program, písničky a nové průvodní slovo. Vždycky na to bylo dost času, ale jednou jsme psaní scénáře nechali opravdu až na poslední chvíli. Na otázky, zda máme text připravený a nazkoušený, jsme suverénně odpovídali, že ano. A pan Kuchař nám uvěřil. Část textu napsána byla, ale kus ho ještě scházel. A tak až během probíhajícího programu, ve chvilce našeho volna, jsme dopisovali zbytek povídání. A teď přišel do šatny vedoucí souboru a zjistil náš malér, naši lehkomyslnost. Byl to jeden z mála okamžiků, kdy tento velice klidný člověk znervózněl. Ale byl „uklidněn“ paní Provazníkovou, která mu řekla „Ale Járo, vždyť je dost času. To, co schází a co dopisujeme, to se přeci bude říkat až po přestávce, takže je času dost!“

 

Kontakt

Muzejní spolek Dašice 725 092 499 dasice@tiscali.cz