Karty v kostele

Kdo by neznal recitativ Miroslava Černého, který vznikl v roce 1969 za doprovodu skupiny Rangers pod názvem Balíček karet. Zde je příběh vojáka, který „hrál v kostele karty“:

Povím vám příběh z války, který mi vyprávěl T. Taxis Taylor. Jeho hrdinou je voják a balíček karet.

Bylo to skoro na konci války. Po mnoha bojích, vítězstvích i nezdarech se dostala hrstka vojáků konečně do města, které leželo u hranic, a kde byl také vojenský tábor. Druhý den byla neděle, a tak hned ráno někteří chlapci odešli do kostela. Přišli pozdě, kázání už začalo. Vojáci proto rychle vyhledali volná místa, usedli a vyndali modlitební knížky. Všichni, až, až na jednoho. Ten vytáhl z kapsy karty a začal je před sebou na stole rozkládat jednu vedle druhé. Seržant, který vojáky do kostela přivedl, to spatřil a tak, když se vrátili, předvedl vojáka k veliteli. Proč jste přivedl toho vojáka, seržante? Hrál v kostele karty, pane. Velitel se udiveně obrátil na vojáka. Můžeš mi to nějak vysvětlit? Zajisté, pane. Doufám, protože jinak bych tě musel přísně potrestat. Nuže, pane, víte, byl jsem celý rok v první linii a s sebou jsem neměl nic než tenhle balíček karet. Věřím však, že Vás uspokojím čistotou svých myšlenek stejně, jako tyto karty uspokojily moji touhu po slově Božím. A s těmito slovy začal voják své vyprávění.

Podívám-li se na eso, vzpomenu, že nad námi v nebi je jen jediný Bůh. Dvojka mi připomene, že bible má dvě části: Starý a Nový zákon. A trojka, trojici Boží. Čtyřka, to jsou Marek, Matouš, Lukáš a Jan, evangelisté, kteří hlásali víru svatou. S pětkou vzpomenu na pět panen, které vyčistily lampy své. Bylo jich vlastně deset, ale jen pět bylo moudrých, a ty byly spaseny. Šestka znamená, že za šest dnů stvořil Bůh tuto zem a sedmička den, kdy odpočíval po své práci. Vidím-li osmičku, vzpomenu na osm lidí, které Bůh zachránil, když seslal potopu na tuto zem. Byli to Noe a jeho žena, jejich tři synové a jejich manželky. Devítka mi připomene malomocné, které Bůh očistil. I těch bylo deset, ale devět z nich Bohu ani nepoděkovalo. Desítka pak má stejně bodů jako přikázání, která Bůh seslal Mojžíšovi a jeho lidu, přikázání, kterými se všichni řídíme, nebo která aspoň se snažíme plnit. Král mi připomene znovu jediného pána nebes, královna blahoslavenou Pannu Marii a spodek, pane, spodek, to je ďábel. Sečtu-li body na všech kartách, dojdu k číslu 365, stejně jako když sečtu všechny dny do roka. Je tu 52 karet jako do roka týdnů, 13 štychů jako týdnů za čtvrt roku, 12 obrázkových karet jako měsíců v roce a čtyři barvy stejně jako jaro, léto, podzim a zima. Jak vidíte, pane, můj balíček karet mi posloužil stejně jako bible, modlitební knížka i kalendář.

A, přátelé, tento příběh je pravdivý. Ten voják se totiž jmenoval T. Taxis Taylor.

Všechny české texty, co jsem na webu našel, uvádějí jméno TTT v té podobě, jak jsem zde napsal. Možná chybně přepsané, ale možná také jen zajímavý „vtípek“ českého textaře, protože...

Původním autorem příběhu není ani M. Černý, ale ani David Luke Myrick (1916-1972), známý pod uměleckým jménem jako T. Texas Tyler (!), americký zpěvák a skladatel country hudby, pro kterého se stalo vyprávění o vojáku z 2. světové války „The Deck of Cards“ v roce 1948 jeho největším hitem. Tento příběh následně obletěl svět v mnoha coververzích. Dokonce v době například vietnamské války nebo války v Perském zálivu vznikly texty aktualizované do těchto časů a míst. Existuje i mnoho zdařilých či méně zdařilých parodií, české nevyjímaje. Pro našince neznalého jazyků, ale labužníka těšícího se na Youtube jen samotným poslechem neznámé řeči, jsou snad nejzajímavějšími kousky verze holandská (1965): Het spel kaarten, recituje Gerard de Vries, a zvláště verze finská (1976): Korttipakka, recituje Tapio Rautavaara. :-)

Anglická Wikipedie uvádí, že Tyler ve svém hitu vycházel pravděpodobně z textu, který vyšel v newyorských irsko-amerických novinách The Advocate 10. června 1916, se zkratkou autora E. L. Ale ani neznámý E. L. není původním autorem. Za nejstarší známou verzí tohoto nejspíš lidového příběhu bychom se pravděpodobně museli vydat do britského Hampshire až do roku 1762.

 

Pozorný čtenář se v tomto místě už pravděpodobně začne nervózně ptát: „a proč toto dlouhé povídání čtu na stránkách právě Muzejního spolku Dašice?“

V Pardubických novinách 27. 7. 2002 totiž vyšel článek Miroslava Klimpla nazvaný „O kartách v kostele“, ve kterém autor popisuje, jak při pátrání ve sbírce rukopisů v pardubickém Okresním archivu objevil i rukopis nazvaný "Příběh o kartách v kostele a opisy písní", který kolem roku 1850 zaznamenal jistý Johan Trnka z Dašic. Nabízí se tedy možnost tuto o více než sto let starší variantu porovnávat s textem M. Černého. Ten zakončil svůj příběh prohlášením, že to je zaručená pravda, protože mu to vyprávěl sám TTT. Dašický Trnka však v poslední větě, pronesené pravděpodobně již nikoli k panu majorovi, ale následně ke svým druhům v boji, šperkuje svůj text pointou, která povídání dává zcela jiný rozměr a která nám, „švejkovsky“ založeným Čechům, bude pravděpodobně bližší! :-)

Když jedenkráte pluk v kostele na parádě byl, jeden voják namísto modlení vytáhl sobě karty a rozložil je před sebe. Felbébla adjutant poručil mu karty schovat a aby toho hned zanechal. Však ale voják uposlechnout nechtěl, nýbrž rozložil sobě ty karty veskrz. Když služby Boží skončeny byly, postavil se felbébl u dveří, aby vojáka arestýroval a pak panu majorovi představil. Když tedy raport držený byl, přes jeho opovážlivost při službách Božích, pravil k němu pan major s největší horlivostí: Jak ty se můžeš opovážit v kostele v karty hrát? Jestli se mně z toho nezodpovídáš, tak jest tobě zejtra ulice otevřená. Odpověděl voják: Já mám příčiny dost. Jestli mně bude dovoleno, tak se dobře zodpovídám. I začal vypravovat:

Místo, kde služby Boží se konaly, nechal jsem všecky lidi s pokojem. Dobře, pravil pan major, jen mluv dále, nebo už víš tvůj trest, co na tebe očekává. Voják tedy vytáhl karty a činil následující výklad: Předně, když já jednotku dostanu, ta mě ukazuje, že jest jeden Bůh, který nebe i země stvořil. Dvojka ta mně ukazuje dvojí podstatu bytnosti Kristovou, totiž Božství a Člověčenství. Trojka tři božské osoby. Při čtverce čtyry Evangelisty Páně, při pětce nejsvětějších pět ran p. Krista. Při šestce kterak Bůh v šesti dnech člověka a svět stvořil, při sedmi rozjímám, kterak Bůh sedmý den od práce ustanovil a den ke své modlitbě posvětil. Při osmi rozjímám osmero blahoslavenství, kterak Kristus na hoře Kalvárii člověka blaženým učinil, při devět rozjímám a ctím devět kůrů andělských, při deset rozjímám desatero Božích přikázání, které Bůh Mojžíšovi na hoře Sinaj pod bleskem a hromobitím odevzdal.

Když voják všecky ty karty přehlížel, vzal křížového schorka, odložil ho na stranu a pravil: Tento list nejní poctivý a ostatní tři schorkové jsou katové Pilátovi, kteří Krista ukřižovali. Při těch dámách ctím svatý mateřiny a matky Boží, která pod křížem stála. Při těch králích ctím svatý tři králové s Kristem všech králův, kteří pána Krista obětovali, a všecky vyobrazují mně kříž Kristův. Při barvách čtyrech rozjímám, kterak evangelium Kristovo ve všech čtyřech dílech světa hlásáno bylo, při těch rozjímám si lásku Kristovu, kterak on církev svatou tak výborně zřídil. Nadevšecko nacházím v kartách dní v roku 365, 52 listů to mě ukazuje 52 neděl, 12 figur to mě ukazuje 12 měsíců. Jak se mně ty karty líbějí, jako nějaké knížky k modlení. Pan major pravil k němu: Copak ten křížový schorek znamená? Odpověděl voják: To je ten, co mě předvedl k panu majorovi, ostatní tři schorkové co u mě vartu stáli, když jsem byl v arestu. Nato pravil pan major: Bravo, můj synu, ty jsi se dobře zodpovídal, ty jsi tvého arestu zbaven. Tu máš na dobrou sklenici vína.

To si můžete, bratři, pomyslit, že to byla velká práce, když jsem se chtěl dobře zodpovídat, bych trestu ušel!

-------

Poznámka rejpalova nakonec: neodpustím si jízlivou „matematickou“ úvahu (aniž by ji bylo třeba ověřovat kontrolním součtem): jak může někdo dojít při sčítání hodnot 52 karet, tedy čtyř barev po 13 kartách, k číslu nedělitelnému 4, ba dokonce k číslu lichému, tedy 365? O případném započítání nějakého toho žolíka přece nepadlo ani slovo... :-)